"Já děkuju za předání slova, dobrý den. Vážené delegátky, vážení delegáti, milí hosté! Naše organizace se nachází na rozcestí a na konci tohoto dne bude jasné, zda se vydá jednou nebo druhou cestou.
Představme si SONS jako auto na setrvačníkový pohon. Před lety ho Milan Pešák, který byl v té době ještě mladší, než jsem dnes já, notnými šťouchy s Vaší pomocí rozjel a toto auto se vydalo s notnou dávkou energie na cestu. Pokud se na této cestě začal ten setrvačník nebezpečně zpomalovat, tak jej opět popošťouchl dál.
Já v tomto autě sedím s Vámi, vím, jaký má pro nás nezanedbatelný význam, a vzhledem ke svému věku doufám, že v něm budu sedět ještě několik desítek let, a proto mi nemůže být jedno, jak a kam toto auto jede.
V posledních letech totiž zpomaluje, avšak žádné šťouchy nepřicházejí. Jak to?!? Vždyť většina z Vás, kteří byli u zrodu našeho hnutí, za těch v podstatě 20 let nabrala obrovské množství neocenitelných zkušeností. Proč v posledních letech nelze tyto zkušenosti zužitkovávat? Problém bude asi v tom, že nedopadají na úrodnou půdu.
Je tedy nesporné, že současný stav potřebuje změnu. Já jsem o tom přesvědčen, ti, se kterými jsem o tom mluvil, ji rovněž vyjádřili buď přímo, anebo byla čitelná mezi řádky, mnozí z Vás ji cítí. V tomto bodě tedy máme jasno.
Hned vzápětí však nastává taková přirozená lidská obava ze změn, neboť každá změna s sebou nese určitou dávku nejistoty, a tak se jakoby dostáváme do zdánlivě neřešitelné situace: Cítíte potřebu změny, ale přirozeně se jí obáváte. Jak z toho ven?!
Nejhorší by bylo tuto změnu prosazovat direktivně. To znamená něco takového, jako že ti v Praze si zase něco vymysleli a my to budeme muset odmakat. Tenhleten způsob nikoho k extra výkonům nepřiměje.
Řešení naší situace je překvapivě jednoduché. Myšlenky této změny musejí směřovat zezdola nahoru, nikoli opačně. Pojďme tedy spolu komunikovat a diskutovat. Vy poskytnete své zkušenosti, já Vám mohu slíbit otevřenost, komunikaci, týmovou práci, energii a chuť bojovat. Jen tak můžeme naše auto popošťouchnout dál.
Z toho, co jsem tady doposud uvedl, je jasné, že cesta změny, kterou si mým případným zvolením vyberete, není revoluce v pravém slova smyslu, jakých jsou plné dějiny. To znamená, že nebudou padat hlavy jinak smýšlejících, nebudou se vypalovat kostely protivníků. Já vidím změnu jako evoluci, to znamená postupným vývojem se dobrat na základě Vašich zkušeností k cíli. Takže si škrtněme písmeno R ve slově revoluce a pojďme zahájit diskusi.
Určitý nástin toho, co je potřeba v budoucnu změnit, případně napravit nebo zavést jako nové věci, jste si mohli udělat nebo přečíst v mém kandidátském dopise, který jsem rozeslal. Považoval jsem za základní lidskou slušnost oslovit a představit sebe i své myšlenky těm, kteří mají podle našich stanov právo volit, anebo případně k volbě vyslat delegáta. Tak nějak jsem předpokládal, že nikdo jiný to za mě neudělá.
Každý z Vás, kdo měl zájem dovědět se k těmto bodům něco více, byl vyslyšen. A tak jsme se spolu setkali, telefonovali jsme, psali jsme si. Zkrátka jsme KO-MU-NI-KO-VA-LI!
Na závěr si dovolím, dámy a pánové, shrnout vše, co jsem Vám zde chtěl říci, do jednoho výroku, který jsem si vypůjčil a upravil od Sira Winstona Churchilla. Tento britský politik byl zvolen premiérem na jaře roku 1940, tedy v době, kdy jeho země stála tváří v tvář nacistické invazi, a při této příležitosti pronesl svůj legendární projev, v němž zazněla i tato slova: 'Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.'
My se naštěstí nenacházíme ve válečném stavu, ale, jak jsem mohl i dnes pozorovat, neznamená to, že situaci v naší organizaci lze brát na lehkou váhu. Proto zakončím svůj projev paralelou na slova Winstona Churchilla: 'Pokud si mne zvolíte, nemohu Vám slíbit nic než POCTIVOU dřinu a pot, skrze něž SPOLEČNĚ můžeme rozpohybovat SONS vpřed.'
Děkuji Vám za pozornost."